Akademické studie naprosto přesvědčivě dokazují, že pro dosažení solidního zhodnocení investičního portfolia v dlouhém časovém horizontu s přijetím adekvátního investičního rizika je naprosto zásadní tzv. alokace aktiv (angl. asset allocation). Alokace aktiv přitom představuje rozložení investičního portfolia do všech základních investičních tříd aktiv, jako jsou nástroje peněžního trhu, vládní dluhopisy, korporátní dluhopisy, akcie a alternativní aktiva v čele s nemovitostmi, komoditami či private equity, a to vždy v určitém konkrétním poměru, který by měl odpovídat investičnímu horizontu a rizikovému profilu konkrétního investora. Odpovídající alokace aktiv proto představuje základní stavební kámen každého investičního portfolia.
V tomto ohledu přitom platí několik klíčových principů
Zaprvé, čím delší investiční horizont investor má, tím větší podíl portfolia může mít zainvestovaný v rizikovějších aktivech v čele s akciemi, protože s dlouhým investičním horizontem si investor může bez větších problémů dovolit snášet krátkodobou volatilitu finančních trhů a přechodné papírové ztráty.
Zadruhé, investiční portfolio by mělo být široce diverzifikováno i v rámci jednotlivých tříd aktiv, což znamená expozici na celé globální finanční trhy z regionálního i sektorového pohledu.
Zatřetí, investoři by se měli obloukem vyhnout tzv. home bias, což je termín z behaviorálních financí, který popisuje silnou vrozenou predispozici naprosté většiny investorů mít zainvestováno příliš velkou část portfolio v geograficky blízkém regionu.
A konečně začtvrté, investoři by si zároveň měli dát velký pozor na tzv. koncentrační riziko, což znamená, že by neměli mít zainvestováno v cenných papírech jednoho emitenta více než pět procent celého portfolia. V opačném případě by se totiž vystavovali zcela nepřiměřenému riziku spojenému s finančním úpadkem jednoho konkrétního emitenta. Toto se přitom v dnešní době týká především korporátních dluhopisů.
Michal Stupavský
Investiční stratég