Británie na konci ledna letošního roku po více než čtyřech desetiletích opustila Evropskou unii. Je to skutečně tečka za skoro čtyři roky trvajícím rozvodovým řízením, které začalo referendem v červnu 2016. Čeká nás po kousavých letech nová klidná epocha vztahů mezi nyní již rozvedenými partnery?
Právě naopak. Největší drama nás teprve čeká. A pokud byla jednání mezi Unií a Velkou Británií o dohodě o odchodu ostrá a nepříjemná, ta, která nás čekají (o příštím nastavení vztahů poté, co koncem letošního roku skončí přechodné období), budou minimálně stejně ostrá, dost možná mnohem ostřejší a vyhrocenější.
V jednáních o dohodě o odchodě sice šlo také o peníze (ty se však díky jednorázové povaze platby vyřešily relativně rychle), primárně však o severní Irsko. Protože se ale ve skutečnosti jednalo hlavně o boj o symbol (něco jako „pomlčková válka“ v ČSFR), protože se běžných lidí v Británii realita situace na Irském ostrově moc nedotýká a protože jim na severním Irsku
moc nezáleží, kapitulace Borise Johnsona a akceptace řešení, o němž jeho předchůdkyně Mayová řekla, že jej žádný britský premiér nikdy nemůže akceptovat (tj. celní hranice v Irském moři), byla v podstatě očekávatelná. Byť se nerodila lehce.
Teď však půjde o obchod a o živobytí a peníze obyčejných Angličanů. A vyhlídky na (s)mír nevypadají dobře. Konzervativci, což je k neuvěření, nadále malují obraz velké Velké Británie, k jejímž nohám padne evropská sedmadvacítka s dohodou o volném obchodu umožňující Británii si na prahu Evropské unie budovat klidně „Singapur na Temži“. Premiér Johnson a jeho ministři se opájejí možností dohody po vzoru Kanady (která se přitom rodila dlouhá léta) nebo Austrálie (na celní vyjednávání položku po položce není přitom čas) a jako ex-manžel pociťující potřebu ponižovat po rozvodu svou bývalou manželku hrozí od první minuty po-rozvodové kohabitace Unii
celními kontrolami či
nedodržováním politické deklarace, ke které se, jak mu právě připomenul hlavní vyjednávač EU Barnier, před pár měsíci zavázal.
Realita však nakonec, jako vždy, zvítězí. A jednání skončí stejně jako jednání o dohodě o odchodu: kapitulací Británie.
V první polovině roku sice bude Johnson řinčet zbraněmi a hrozit odchodem bez obchodní dohody, s blížícím se koncem roku a propastí s nápisem Pravidla Světové obchodní organizace však nakonec zjistí, jak jsou v tomto vyjednávání rozdány karty. A navzdory svým kategorickým slibům o opaku a navzdory tomu, že tak dle dohody může učinit jen do léta, nakonec požádá o prodloužení přechodného období.
A dohoda, ve které se Británie zaváže v podstatě ke všemu, co od ní požaduje Unie - tj. žádná divergence v legislativě pracovního práva, životního prostředí, státní pomoci, přístup do svých výsostních voda atd. - se uzavře až v některém z následujících let.
Na konci ledna 2020 nic neskončilo. Přesně naopak. Brexit jen zvolna začíná.
Martin Lobotka
hlavní analytik Conseq Investment Management, a.s.