Jedním z nepřehlédnutelných rysů vývoje od krizových let 2007-2008 byl nárůst veřejných a privátních dluhů. Absolutní výše dluhu sama o sobě sice není důvodem ke znepokojení, ale neměli bychom zapomínat, že dluhy rostly mnohem rychleji než HDP. Průměrný veřejný dluh vyspělých ekonomik vzrostl ze 70 % HDP v roce 2001 na 105 % v roce 2019 a podle odhadů OECD dosáhne do roku 2021 kvůli koronavirové krizi 125 %.
Tuto propast mezi (zvyšujícím se) dluhem a růstem HDP (který ve většině vyspělých zemí strukturálně zpomaluje) jsme nazvali „Velkou Divergencí“. Jedná se o významný zdroj nestability finančních trhů i hospodářského vývoje. Byla to právě Velká Divergence, která způsobila prasknutí technologické bubliny v letech 1999-2000 poté, co došlo ke ztrátě důvěry v řadu nových, vysoce zadlužených internetových společností, které nezvládly vyprodukovat dostatečné tržby nebo cash flow k tomu, aby opodstatnily své valuace. Tuto krizi (způsobenou korporátní zadlužeností) následovala krize předlužených domácností v letech 2007-2008, kdy byznys s americkými rizikovými hypotékami stáhl svět do globální recese. Když pak tato americká hypoteční krize začala odeznívat, vystřídala ji dluhová krize eurozóny, kterou odstartovaly obavy z předluženosti některých zemí (v čele s Řeckem) a která vyvrcholila v letech 2010-2012.
Velká Divergence pravděpodobně zůstane zásadním tématem i poté, co se začneme probírat ze současné pandemie. Tento problém je obzvláště palčivý, protože se zdá, že můžeme pozorovat slábnutí reálného růstu, které přináší navyšování fiskálních výdajů. Studie skutečně ukazují, že k vygenerování dalšího bodu růstu HDP je potřeba stále více veřejných výdajů a podpůrných opatření. Např. ve Spojených státech v období mezi lety 1960 a 1988 vygenerovalo jednoprocentní navýšení národního dluhu (státní, korporátní a domácnosti dohromady) navíc 2,6 procentního bodu reálného růstu HDP. Tato hodnota se snížila na 1,7 procentního bodu mezi roky 1982 a 2001, a od té doby pouze dále klesala. V posledních dvou desetiletích vygeneroval každý 1 bod navýšení dluhu pouhých 0,7 % reálného ekonomického růstu. Stručně řečeno, větší dluh generuje méně růstu. Vysoká míra zadlužení veřejného i privátního sektoru také určovala chování centrálních bank, které místo inflačního cílování musely obrátit pozornost k potřebě udržet co nejnižší náklady na půjčky. To znamená, že nominální sazby zůstávají nižší než nominální růst. Lze tvrdit, že rostoucí přitažlivost snahy o kontrolu výnosové křivky a Moderní měnové teorie v určitých kruzích pramení z hledání způsobu, jak se vyhnout opakování krizí, které vyplynuly z Velké divergence.
Odkaz na anglický originál
zde.