Od akciového dna 23. března uplynulo téměř na den přesně půl roku. Jaká je bilance tohoto období z pohledu finančních trhů? Akciové trhy se tváří, jakoby se nic vážného nestalo. Pokud by někdo zavřel koncem února oči a otevřel je nyní na konci září, ani si nevšimne, že hlavní akciové indexy během pár týdnů propadly o desítky procent, aby se do konce letních prázdnin vrátily v některých případech na původní úrovně nebo je i překonaly.
Vysoké zisky si připsaly i ceny státních dluhopisů. Markantní je to hlavně u českých nebo amerických obligací, jejichž výnosy se koncem minulého roku pohybovaly mezi 1,5 až 2 procenty a od té doby klesl i výnos delších splatností výrazně pod jedno procento.
Panuje všeobecná shoda, že situaci tímto způsobem urovnaly centrální banky – svými nulovými či dokonce zápornými úrokovými sazbami a masivními nákupy finančních aktiv od státních dluhopisů až po ty korporátní se spekulativním ratingem. Otázkou ovšem je, zda je to opravdu urovnání v pozitivním slova smyslu. Nějaká pomoc ekonomikám paralyzovaným proběhnuvší celkovou uzavírkou jistě byla na místě. Pokud od ní ale včas nepřejdeme zpět do normálního režimu, kdy emitenti investičních nástrojů předstupují před investory a skládají jim účty o tom, jak hospodařili, stane se z takové pomoci spíše nástroj na zastírání skutečného stavu věcí.
Jak totiž jinak nazvat situaci, kdy se státní kasy zadlužují rekordním tempem a dluhopisový „trh“ (ve skutečnosti je klasická cenotvorba prostřednictvím střetávání nabídky a poptávky zcela zkreslena bezprecedentními operacemi hlavních světových centrálních bank) to blahosklonně přehlíží a požaduje od většiny evropských států za jejich dluhy výnosy blízké nule nebo pod ní. Zhodnocení musí investoři hledat u jiných druhů finančních aktiv.
David Kufa
Ředitel oddělení korporátních a privátních klientů
Conseq Investment Management, a.s.