Letošní spanilá jízda dolaru přinesla (typické) výsledky: prognózy, protahující trend ad infinitum. Goldman Sachs čeká v příštím roce dolarové vzedmutí (vůči euru až k 1,10) a spolu s Deutsche Bank si notují, že se blíží euro-dolarová devizová parita (kurz 1 k 1).
Být "obhájcem" eura tak může vypadat jako snaha zatvrzelého kontrariána urvat si kousek první strany finančních novin. Já však o tom, že nás čeká dolarová tříletka končící paritou, přesvědčen nejsem. Za prvé, je sice pravda, že v pokrizových letech je podstatné ve vývoji kurzu EUR/USD to, jak velká je rozvaha Fedu a ECB (tedy kolik tyto banky "vytiskly" peněz), k paritě by ale vedl jen výrazný pokles rozvahy Fedu a masivní růst rozvahy ECB. Pro ilustraci: říjnové sedmiprocentní posílení dolaru implikuje růst rozvahy ECB zhruba o 800–1000 mld. EUR, je to však na hranici Draghiho nepřímých slibů. Za druhé, ani "odluka" sazeb centrálních bank (blížící se zvýšení sazeb v USA a stagnace na nule v eurozóně) neposune dolar tak vysoko, jak banky čekají. Ve světě, kde se eurozóna potácí mezi mělkými recesemi a pseudooživeními, je těžké představit si FED jako ostrůvek hojnosti a vysokých sazeb (3–4 %). Za třetí, běžný účet platební bilance je v eurozóně – byť z důvodu slabé poptávky – ve výrazném přebytku (2 % HDP), což stálému oslabování eura nenahrává. A nakonec, i fundamentální hodnota EUR/USD na základě parity kupní síly (1,27–1,30) je od parity na míle vzdálená.
Martin Lobotka
hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.