9 let touhle dobou zpátky se euro proti dolaru chystalo k finálnímu ataku na 1,60. Ten měl být vyvrcholením oslabování dolaru, které začátkem roku 2007 odstartovala čerstvě propukající subprime krize. Jakkoliv je to nyní k nevíře, trh tehdy čekal, že se hypoteční problém z Ameriky nerozšíří, zapomínajíce na staré úsloví o kýchající Americe a nachlazení zbytku světa.
Před třemi lety se zase schylovalo k sešupu, který měl euro během následujícího roku dovést až skoro k paritě vůči dolaru. Tentokrát byla důvodem očekáváná masivní divergence měnových politik centrálních bank na protilehlých březích Atlantiku, reflektující rozdílnou rychlost pokrizového oživení. Z divergence sice zase tak moc nebylo (sazby v Americe jsou navzdory predikcím FEDu jen o 0,5 % vyšší než v roce 2014, v Evropě o 0,25 % nižší), kurz eura proti dolaru se však i tak už dva roky pohybuje kolem 1,10, v posledních měsících pak výlučně pod touto hranicí. To však také nebude na věky. Dle mého se totiž – navzdory nadále trvajícím predikcím o blízké paritě – blížíme k dalšímu zlomu, tentokrát ale směrem ke znatelně silnějšímu euru.
Proč? Hlavnímu motoru slabosti eura posledních let – očekávanému rozevírání se měnově-politických nůžek mezi ECB a FEDem – totiž dochází palivo.
Zaprvé, ekonomika Eurozóny si, navzdory módnímu zatracování EMU, nevede o moc hůře než ta americká. V minulém roce rostla dokonce o desetinu procentního bodu rychleji než USA (a to i navzdory slabým prosincovým datům) a začátkem letošního roku je dokonce v ještě lepší kondici. Považme: index PMI se nachází na 5 ½ letém maximu (a to i ve Francii!), nezaměstnanost (sice pomalu ale přece) klesá, spotřebitelská důvěra je poblíž pokrizových maxim. Německé průmyslové objednávky vzrostly ve 4. čtvrtletí ve srovnání s předchozím čtvrtletím o více než 7 %, produkce aut v lednu pak dvouciferným meziročním tempem. Dokonce i index překvapení (tj. index mapující vztah skutečných dat a tržních očekávání) je v Eurozóně vyšší než v USA - to implikuje stále trvající, i když nedůvodný pesimismus v EMU.
Zadruhé, růst inflace v posledních dvou měsících chtěj-nechtěj povede k přehodnocení dosavadní ultra-volné měnové politiky ECB. Ne, ne, nečekejme hned namalování rychlého zvednutí sazeb, ale to ani není potřeba. K obratu eurodolarového trendu bude stačit drobná úprava výhledu měnově-politického postoje učiněná dřív, než se čeká. V tomto duchu mluví už nyní nejenom němečtí politici a centrální bankéři (Sabine Lautenschlägerová), ale i další členové Rady ECB: minulý týden vyzval např. Yves Mersch ECB k jasnému rozloučení se s možností sazby dále snížit, kterou si ECB ve svých oficiálních prohlášeních stále ponechává. V zájmu zachování jednoty Rady a jako ústupek Němcům dle mého dojde do konce léta k ohlášení konce kvantitativního uvolňování po vzoru FEDu před třemi roky. Naproti tomu stále jenom pomalu rostoucí americká inflace a slabý růst ekonomiky nahlodají odhodlání FEDu zvýšit letos sazby třikrát, jak ve své poslední predikci FED čeká. Trumpův „skvělý daňový balíček“ je masívní hrozbou pro veřejné finance a je vůbec otázkou, kdy a v jaké podobě bude.
Silná evropská data a (marginálně) přísnější ECB mají potenciál odstartovat oslabení dolaru. Hodnoty kolem 1,20 ve druhé polovině letošního roku by mě nepřekvapily. Tedy, za předpokladu, že Francie nepůjde ve volebních stopách USA a Británie…
Martin Lobotka,
hlavní analytik Conseq Investment Management, a. s.