Conseq

Aktuality

 

 

24. 11. 2015 - Důchody – reforma se nekoná

43007850_xxl_small_2.jpg

Poslanci nedávno unisono schválili jednorázový růst důchodů o 1200 korun. Jedná se o krok fiskálně nezodpovědný (výroky premiéra o tom, že si to „můžeme dovolit, protože ekonomika solidně roste“ kompletně ignorují fakt, že rozpočet je i při skoro 5% růstu HDP deficitní), ale vzhledem k tomu, že vláda přidává všem tam i tu, i vcelku očekávaný. O tom však jindy.

 

Co mě trápí víc je kompletní rezignace všech na snahu o hledání shody na trvalé, udržitelné reformě penzijního systému. Zatímco „pravice“ se v minulém volebním období omezila na demonstraci moci při zavádění druhého pilíře (který tak, dle očekávání, od ledna 2016 končí), „levice“ nepřekročila svůj stín a stále trvá na systému, který je i v tom nejlepším scénáři schopen garantovat všem pouze stejně málo. Důchody již nyní stojí ročně zhruba 400 mld. korun a jsou tak suverénně největší (třetinovou) výdejovou položkou rozpočtu; demografie je navíc neúprosná.

Existují ale v důchodovém systému oblasti, kde shoda napříč spektrem určitě možná je. Jednou z takových je rodinná soudržnost, kterou moderní sociální stát zredukoval na vznešené deklarace v zákonech; zejména v důchodech je velký přitom prostor pro rodinu jako první linii obrany před strádáním v dobách, kdy se sil už nedostává. Zatímco rodiče mají (státem pravidelně vynucovanou a hlídanou) povinnost živit své děti dlouho a tak dobře jako sebe (§915 OZ: „životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů“), v opačném směru se OZ omezuje na bezzubé konstatování, že „dítě je povinno zajistit rodičům slušnou výživu“. Jenže – kolik z nás pravidelně posílá rodičům žijícím v průměru ze sotva pěticiferného důchodu nějaké peníze, aby žili „slušně“? A protože zanedbání vyživovací povinnosti dítěte k rodiči řeší vždy až soud, je tato povinnost vynucována velmi zřídka a toliko v extrémních případech. Přitom schopnost lidí zlepšit svou situaci prací je od určitého věku stejná, jako u dětí, a participovat na životní úrovni dětí je – na tom by shoda měla být – obecně spravedlivé.

Státem nařízená ekvivalentní obousměrná rodinná solidarita je dle mého něco, co českému (evropskému) sociálnímu systému chybí a co by mu pomohlo. Zaprvé, alespoň části důchodců by bez dodatečných státních výdajů vzrostla životní úroveň, nebo by klesly rozpočtové výdaje při stejném důchodu - u nemalé části české ekonomicky činné populace by totiž dvě, tři či čtyři tisícovky měsíčně adresně posílané rodičům k důchodu určitě neznamenaly výrazný propad jejich životní úrovně a navíc by se takový krok nesetkal s negativní reakcí, kterou vyvolávají neadresná zvýšení daní. Zadruhé, jedná se o efektivnější a dlouhodobější podporu vyšší porodnosti než tříleté rodičovské dovolené, „pastelkovné“ či jiné podobné sociálně-inženýrské úplatky. A zatřetí, rodina by snad konečně mohla vymanit z etatismu sociálního státu a dostala šanci znovu se stát stavebním kamenem společnosti.

Martin Lobotka,

hlavní analytik

Conseq Investment Management